"Anglický pot" - záhadné onemocnění středověku

Posted by: Olga · Publikováno dne 10/29/2015 · Aktualizováno 30. října 2015

«Anglický pot«,«pocení«,«potníň"- tzv nejzákladnější onemocnění 16. století, který si vyžádal mnoho životů. Co moderní vědci myslí o příčinách svého výskytu?

Mor, ze kterého zemřel 60% obyvatel středověké Evropy, se nazýval "černá smrt". Příčinou tohoto onemocnění byla konec nalezena, ale nemohla najít příčinu dalšího hrozného onemocnění - "pocení horečky".

Historie pocení

Toto tajemné onemocnění se také nazývalo "anglický pot", protože jeho výskyty byly pozorovány, zejména v Anglii. Nezničilo celé města a vesnice jako epidemie, ale stejně se jim to stejně nebalo, protože infikovaní lidé zemřeli během 24 hodin.

Onemocnění začalo náhlou horečkou, zvracením, silnou bolestí na krku, ramenou a břichem. Chvění bylo doprovázeno nadměrným pocením, slabostí, nesnesitelným dechem a rychlým pulsem. Muž se "roztavil" před očima a brzy přišla smrt.

První vypuknutí onemocnění byl spojen s převratným převratem, který Henry Tudor uspořádal v roce 1485 proti Richardu III. Francouzští žoldnéři Henryho se v roce 1480 účastnili společnosti proti osmanské říši na Rhodu a odtamtud by mohli přivést nemoc do Anglie. "Teplo z pocitu" následovalo Henryho trvale a za 15 týdnů zabil v Londýně 15 000 lidí.

V roce 1528 zahynulo 2000 lidí a horečka migrovala na lodě do Německa. V Hamburku za měsíc zahynulo více než tisíc lidí v provincii Danzig - 3000 a brzy se choroba začala šířit podél pobřežního pobřeží. Toto byla největší epidemie "pocení horečky", i když dokumenty zaznamenaly v roce 1551 ještě jednu epidemii.

Středověcí lékaři se snažili porozumět příčinám onemocnění. Thomas Forrester v roce 1485 a John Kiz v roce 1552 věnovali spoustu času studování "anglické potní horečky", ale nemohli identifikovat patogen.

Studie onemocnění "Anglický pot"

V současné době se někteří výzkumní pracovníci nakloní k závěru Smrtelné onemocnění může být způsobeno hantavirusem. Je přenášena myšími - volesy a krysy, které samy neublíží, ale infikují lidi. Infekce nastává vdechováním par z moči nebo výkalů hlodavců. Jediný případ přenosu hantaviru z člověka na člověka byl zaznamenán v Argentině v roce 1996.

Příznaky "anglického potu" podobně jako pankmonální syndrom hantaviru - vážné onemocnění, které prakticky není léčeno. V našich dnech se vyskytují plicní syndromy: ve Spojených státech v roce 1993 zemřelo 10 lidí, v létě 2012 se několik nemocných v Národním parku v Kalifornii ochromilo (tři z nich zemřeli).

Za předpokladu, že hantavirus je hlavním viníkem „pocení horečku“ a byl v Eurasii z Ameriky, pak existuje rozumná otázka: jak vysvětlit skutečnost, že epidemie je „anglický pot“ začala několik let před objevením Nového světa? Navíc evropský typ hantaviru způsobuje hemoragickou horečku s renálním syndromem, ve kterém není nadměrné pocení. Vědci si myslí, že by se mohly spojit dva viry, což vede k plicnímu syndromu doprovázenému pocením.

Poruchy antraxu

Mikrobiolog Edouard McSweegan tomu věří potenciálním viníkem "pocení horečky" je příčinou vzniku antraxu. Oběti bioterorismu měly v roce 2001 velmi podobné příznaky - náhlá opuchavé pocení a silná únava.

V závislosti na tom, jak spory bakterií antraxu pocházejí ze zvířat na člověka, specifické formy nemoci:

Možná Dr. John Keyes v roce 1551 viděl jen plicní nebo střevní antrax a Forrester v roce 1485 byl konfrontován s kožní, protože viděl černé skvrny na těle některých postižených lidí.

McSweegan se domnívá, že spory antraxu byly nakaženy zpracováním živočišné vlny a pokud se provádí exhumace těl mrtvých, je pravděpodobné, že tyto spory budou nalezeny.

Klimatické faktory

Mnoho vědců se zajímalo o to, že první vypuknutí "pocení horečky" se shodovalo s nástupem chladicího období způsobeného řadou vulkanických erupcí v Indonésii. Výzkumník

Paul Heyman zjistil, že onemocnění se šíří v letech povodní, stejně jako v obdobích prudkého nárůstu počtu hlodavců. Pravděpodobně epidemie vznikly v důsledku souhrnu mnoha okolností.

Po vypuknutí v roce 1551 zmizel "anglický potnící horečka" bez stopy. Je těžké říci, jestli dnes budeme čelit této nemoci. Ve světě se pravidelně objevují neznámé viry, takže vyloučení této možnosti je nemožné.

Něco o onemocněních. Anglické sladkosti

Hlavní příznaky onemocnění podle klasifikace

Krystalické pocení se často vyvíjí na kůži malých dětí. Má formu průhledných nebo bělavých váčků, jejichž průměr nepřesahuje 1 mm. Vesikuly se mohou navzájem sloučit, vytvářejí velké léze, prasknou a suchou, vytvářejí krusty. Nejčastěji se objevuje krystalické pocení v oblasti čela nebo jen na obličeji, na krku, na ramenou, na zádech nebo na celé ploše kmene. Papulární pocení je častým "hostem" na pokožce dospělých, zejména během horké sezóny nebo v podmínkách vysoké vlhkosti. Venku to vypadá jako vyrážka malých měkkých tělísek, jejichž velikost může dosáhnout až 2 mm. Vyskytuje se častěji na povrchu kmene, zejména po stranách, na pažích a nohou člověka. Časté papulární pocení je doprovázeno odlupováním kůže a povrchním svěděním, které může člověku způsobit nepohodlí.

Červené pocity se mohou objevit jak u kojenců, tak u dětí a dospělých. Má formu bublin, které jsou naplněny oblačností a průměrem, které dosahuje 2 mm, jsou obklopeny červenou korolou.

Současně jsou vezikuly nezávislé a nejsou náchylné k fúzi, jsou velmi svědivé, zvláště když se uvolní pot nebo vysoká vlhkost vzduchu.

"Oblíbené" místa potu jsou kožní záhyby osoby a místo tření. Červené pocení je poměrně časté u žen, zejména těhotných žen. To je způsobeno především skutečností, že tělo těhotné ženy je náchylné k ostrým změnám v hladině hormonů a v důsledku nadměrného pocení. Navíc během těhotenství vzrůstá objem těla, což vytváří další kožní záhyby - oblíbené místa potu.

Často se objevují příznaky červených tepů na dlaních, zejména u lidí, kteří jsou náchylní k nervovým zážitkům, což je doprovázeno zvýšeným pocením.

Výskyt pocení je tedy přímo závislý na jeho druhu, ale příznaky jsou většinou stejné ve všech případech. Chcete-li zjistit přesně, jaký druh sladkostí se objevil na kůži, odborník vždy pomůže a současně vybízí k tomu, co přesně je třeba v takových případech udělat.

Diagnostika pocení a možných komplikací

Formulace správné diagnózy zpravidla nezpůsobuje odborníkům problémy. A již při primárním vyšetření, na základě charakteristických stížností pacienta, pediatr nebo terapeut vyvodí závěr o přítomnosti pocení.

Středověké "pocení" XVI. Století. Anglie.

Po více než sto let se epidemie záhadného onemocnění rozvinula nahoru a dolů na území státu. Většinou mladí muži ve věku od 25 do 30 let jsou nemocní, inkubační doba je asi jeden den, po kterém dochází k silnému chladu, horečce a křeče.

Po dalších dvou hodinách začíná udušení, hojné pocení a celé tělo pacienta je pokryto malou vyrážkou a umírá. Míra přežití byla velmi nízká a samotná choroba se nazývala "anglický sweatshop", protože byla zjištěna charakteristický pocení a vyrážka.

A jen moderní vědci dokázali odhalit tajemství středověkého "sweatshopu", který nebyl ničím jiným než těžkou formou chřipky..

Výjimkou jsou komplikace, které mohou vyplynout z infekce hřebenů, což vede k rozsáhlým a obložení kožních lézí a vyrážky plenky.

Ve vzácných případech, mladý nebo nezkušený specialista může zmást přítomnost vyrážky a její vzhled s podobným vyrážka planých neštovic, spalniček, kopřivka či alergie, nebo dokonce vzít na akné.

Léčba onemocnění

Léčba potu sleduje hlavní cíl - zajistit neomezený přístup kyslíku, tj. Vzduchu, postiženým oblastem kůže. Pouze za takových podmínek je možné včasné zotavení a zmizení vyrážky.

Je také nutné pečovat o hygienu, aby se zabránilo infekci hřebenů a dalším komplikacím.

K dosažení těchto cílů odborníci doporučují následující metody a metody léčby, které jsou vhodné pro děti i dospělé:

• Pravidelné koupání v bylinech z trávy - dubová kůra, heřmánek, šňůra - pomáhá bojovat proti všem druhům sladkostí. • Použití třísení postižených oblastí pokožky bylinami.

• Léčba přírodních kožních záhybů se speciálními prášky na sušení, jak pro děti, tak pro dospělé, pomůže odstranit přebytečný pot. • Léčba vyrážky a kůže pod ní se speciálními antiseptickými roztoky a aerosoly pomáhá nejen k léčení křídy, ale také k prevenci infekce.

• Abyste snížili svědění, doporučujeme používat speciální masti s chladícím účinkem. • V přítomnosti silných hřebenů se používá tření na základě slabého roztoku manganistanu draselného.

• V případě infekce jsou na postižených oblastech předepsáno pravidelné užívání antimikrobiálních látek (roztoky, masti).

Je přísně zakázáno při léčbě pichlavý tepla, a v následujícím období nošení těsných nebo syntetické tkaniny, použití různých typů kosmetických krémů a olejů, stejně jako zneužívání mýdla.

Prognóza onemocnění a její prevence

Prognóza pocení jako choroby je příznivá. Po několika dnech a po dodržení všech nezbytných doporučení zpravidla vyrážky výrazně ustupují a rychleji a vůbec zmizí.

Pocity jsou klasifikovány jako kožní onemocnění, které jsou mnohem jednodušší a jednodušší než dříve, aby se objevily nepohodlí a léčily vyrážku.

Kromě toho jsou všechna preventivní doporučení v tomto případě v souladu s přirozenými pravidly a hygienickými normami jak pro dítě, tak pro dospělé.

Pomáhají předcházet vzniku pocení a odstraňovat již existující vyrážky.

• Pravidelné dodržování všech hygienických postupů. • Okamžitě odstraňte pot z pokožky, například po práci nebo při fyzickém tréninku.

• Noste oděv z přírodních tkanin a vhodné velikosti (aby nedošlo k otírání). • Sledujte zpomalení při fyzické aktivitě při zvýšené teplotě okolí nebo při vysoké vlhkosti.

• Pokud se objeví známky hyperhidrózy (zvýšené pocení), poraďte se s odborníkem a dodržujte všechny pokyny. • Změna klimatu musí být předem připravena a musí se aklimatizovat postupně.

Pokud jde o děti, pak, jak již bylo zmíněno dříve, mají velmi jemnou pokožku, takže je třeba věnovat zvláštní pozornost všem doporučením pro prevenci potu.

Populární historie medicíny

Ve středověku se nejhorší katastrofy zdají být nevýznamné ve srovnání s masovými infekčními nemocemi, které vyžadovaly více životů než válka nebo hladomor. Teprve ve 14. století zemřelo kolem epidemie kolosálních epidemií asi třetina Evropanů. Historie lidstva se skládá ze tří pandemických bubonových mor (od řecké bubny - "otok ve svazích"), z nichž jedna byla rána Justiniána. V roce 542 se choroba objevila v Egyptě, odkud se rozšířila podél severního pobřeží Afriky a západní Asie. Ze Sýrie, Arábie, Persie a Malé Asie se rozšířil do Konstantinopole, rychle se zničil a město několik let neopustil. Z této nemoci zemřelo denně 5-10 tisíc lidí; Let započal pouze šíření infekce. V roce 543 byly v Itálii, Galii, v obcích na levém břehu Rýna zaznamenány epidemie nákazy a v roce 558 se "černá smrt" vrátila do Konstantinopole. Následně se epidemie pravidelně objevovala téměř každé desetiletí a způsobovala velké škody evropským státům. Kromě dýmějový formě, vyznačující se tím toho, že na těle tmavé nádory bylo pozorováno další formy onemocnění, jako jsou plíce nebo fulminantní, ve kterých nebyl příznaky a smrt předstihla zdály zdravého člověka. Podle starodávných rytců lze vytvořit názor na rozsah tragédie způsobené úplnou impotencí lékařů před smrtelnou infekcí. Zničující účinek mor je jasně vyjádřen v liniích Puškinovy ​​básně "Svátek během moru":

Nyní je kostel prázdný;

Škola je tlumená;

Niva je laskavě přezrálý;

Tmavá háj je prázdná;

A selenie, jako domov

Všechno ticho, jeden hřbitov

Není prázdný, není tichý.

Každou minutu se mrtví nosí,

A sténání živých

Zeptá se bázlivý bůh

Utíkejte jejich duše!

Každou minutu potřebujete místa

A hroby mezi sebou,

Stejně jako vyděšené stádo,

Stlačují blízko sebe!

Lidé zemřeli několik hodin po infekci, sotva měli čas si uvědomit svůj stav. Žijící neměli čas pohřbít mrtvé a mrtvoly ležely na ulicích a naplňovaly město jedovatým zápachem. Při absenci účinných léků museli lékaři spoléhat na Boha a ustupovat muži s "černým vozem". Takže zavolali hrobce, jehož služby byly opravdu nezbytné: včasné spálení mrtvol přispělo částečně ke snížení výskytu. Je pozoruhodné, že lidé, kteří v době epidemie sloužili městu, byli infikováni mnohem méně často než jejich spoluobčané. V historických kronikách byly zaznamenány pozoruhodné faktory selektivity, kdy byla choroba obcházena celými bloky nebo oddělenými domy.

Strašný démon mě snil: všechny černé, bílé oči...

Zavolal mě do svého vozu, v něm ležel mrtvý a blábolil

Hrozná neznámá řeč... Řekni mi, bylo to ve snu?

Ačkoli ulice je naší tiché útočiště od smrti,

Přístřešek banketů, nerušený,

Tento černý vozík má právo cestovat všude.

Nejsmutnější stránky historie jsou spojeny s druhou pandemií mor, která začala v roce 1347. Během 60 let panování "černé smrti" v Evropě zemřelo 25 milionů lidí, tedy asi čtvrtinu obyvatel kontinentu, včetně obyvatel Anglie a Grónska. Podle středověkých kronik je "kvůli moru, celé vesnice a města, hrady a trhy osídleny, takže bylo těžké nalézt živou osobu na ulici. Napadení bylo natolik silné, že ten, kdo se dotkl nemocných nebo mrtvých, brzy přijal onemocnění a umíral. Zároveň pochovali vyznávače a vyznávače. Strach ze smrti vedl lidi, aby milovali svého bližního a kněze, aby plnili svou poslední povinnost vůči zemřelému. " Ve Francii byly oběťmi druhé pandemie nákazy Jeanne Bourbonna, manželka francouzského krále Philipa Valoise; Jeanne z Navarra, dcera Ludvíka X. Španělska a Německa pochovali své vládce Alfonso Španělska a Guenthera; všichni bratři švédského krále zahynuli. Po propuknutí choroby si obyvatelé mnoha evropských měst postavili památníky obětí mor. Spolehlivé události související s epidemií se odrazily v literatuře a malbě. Italský spisovatel Giovanni Boccaccio (1313-1375) byl ve Florencii roku 1348. Šokovaný otcovou smrtí a všemi hrůzami, které zažil několik let v kontaminovaném městě, popsal morovou epidemii ve slavném románu "Decameron". Boccaccio se stal jediným spisovatelem, který představil "černou smrt" nejen jako historický fakt nebo alegorii. Složení bylo 100 příběhů řečeno jménem vznešených florentských dám a mladých lidí. Vyprávění vycházelo z epidemie mor, z níž se ukrývala ušlechtilá společnost na statku. Autor považoval mor jako společenskou tragédii nebo krizi stavu společnosti při přechodu od středověku k novému času. Uprostřed epidemie zemřelo ve velkých městech denně 500 až 1200 lidí a nebylo možné pohřbít tak obrovský počet mrtvých na Zemi. Papež Climent VI, poté v Avignonu (jižní Francie), posvětil vody řeky Rhone, dovolil těm mrtvům, aby se do nich vrhli. „Šťastné potomci, nebudete vědět takové pekelné utrpení a považují naše svědectví o nich na horor“ - prohlásil italský básník Francesco Petrarca, v dopise informuje o tragédii krásného italského města Florencie. V Itálii zemřelo asi polovina obyvatelstva na mor: 40 000 v Janově, 60 000 v Neapoli a 100 000 lidí ve Florencii a Benátkách, které představovaly dvě třetiny obyvatelstva. Mora byla pravděpodobně dovezena do západní Evropy z východní Asie, přes přístavy severní Afriky, přistála v Janově, Benátkách a Neapoli. Podle jedné verze byly lodě se zaniklými morovými posádkami přibité na břeh Itálie. Lodní potkani, kteří neopustili loď včas, se usadili v přístavních městech a projeli smrtící infekcí blechami, které byly nosiči, tzv. Morovými palicemi. V posázených ulicích krysy nalezly ideální podmínky pro bydlení. Prostřednictvím krysích blech, půdy, obilí, domácích zvířat byli lidé nakaženi.

Moderní lékaři spojují epidemickou povahu nákazy s hroznou anti-hygienou středověkých měst, z hlediska hygieny nevýhodné ze starých polisů. Po pádu římské říše zmizely užitečné hygienické a hygienické úspěchy starověku, přísné předpisy o odstraňování odpadků přestaly být naplněny a postupně zapomínány. Rychlý růst evropských měst, zbavený základních hygienických podmínek, byl doprovázen akumulací domácího odpadu, nečistotami a nečistotami, nárůstem počtu mouch a potkanů, které se staly nositeli různých infekcí. Angličtí rolníci se přestěhovali do nového místa bydliště ve městech, zachycují hospodářská zvířata a drůbež spolu s věcmi. Husy, kachny, prasata putovaly po úzkých, křivých ulicích Londýna a mísily exkrementy s blátem a odpadky. Nedokončené, zuřivé ulice vypadaly jako kloaky. Hromady odpadu narostly do nepředstavitelných mezí; teprve poté, co se zápach stal nesnesitelným, hromady se zhroutily na konec ulice a občas se vyhnuly na Temži. V létě sluneční paprsky nepronikly do korozního prachu a po dešti se uličky změnily na neprůchodné bažiny. Nechtěli se potápět v bahně, praktičtí Němci vynalezli speciální "jarní boty obyvatel města", které byly obyčejné dřevěné kůly. Slavnostní vstup německého císaře Frederika III. Do Restlingenu téměř skončil dramatem, když monarchův kůň na krupiích uvízl v kanalizaci. Nejkvalitnějším městem v Německu bylo Norimberk, jehož ulicemi bylo zakázáno bloudit prasata, aby "nepoškozovali a nezkazovali vzduch".

Každé ráno obyvatelé města vyprázdnili noční hrnce přímo z dveří nebo oken, někdy nalévají vonící kapalinu na hlavu k cestujícímu. Jakmile se takový nepříjemný pocit stalo francouzskému králi Ludvíkovi IX. Poté vydal monarcha vyhlášku, která obyvatelům Paříže povolila vylévat odpadní vody do okna pouze po třikrát vykřiknutém "Pozor!". Pravděpodobně, parfémy vynalezen snadno pohybovat zápach: první parfém vydané jako aromatické perličky, které středověcí šlechtici aplikovaných do nosu, jízdu na městských ulicích.

Holandský teolog Erasmus z Rotterdamu (1467-1536), který navštívil Anglii na počátku 16. století, zůstal horlivý oponent britského způsobu života. "Všechny podlahy jsou z hlíny a pokryté bažinami," řekl přátelům, "a vrh je tak zřídka aktualizován, že spodní vrstva často trvá desítky let. Je nasáklý slinami, zvracením, močemi lidí a psů, vylijí pivo, mísí se s rybími zbytky a jinými odpadky. Když se počasí změní, zápach z podlahy stoupá, podle mého názoru, velmi nevhodné pro zdraví. " V jednom z popisů programu Erasmus z Rotterdamu bylo řečeno o úzkých ulicích Londýna, které připomínaly zkroucené lesní cesty, sotva rozdělily vysoké domy, které visely na obou stranách. Nepostradatelným atributem "cesty" byl bahnitý potok, do něhož řezníci házeli obdur, mýdla a barviva sloučily toxické pozůstatky nádrží. Do Témy se naléval špinavý potok, protože zde nebyla kanalizace sloužená jako žlab. Jedovatá tekutina narazila do země a otrávila studny, takže londýnčané koupili vodu od obchodníků. Pokud by tradiční 3 litry (13,5 litrů) stačily na pití, vaření a opláchnutí nočních nádob, pak jste měli pouze snít o koupání, umývání a umývání podlah. Jen málo koupek tehdejší doby bylo bordelů současně, tak zbožní obyvatelé města upřednostňovali umýt doma a uspořádali koupel před krbem jednou za pár let. Na jaře města sídlily pavouci a letní mušky převládaly. Dřevěné části budov, podlahy, postele, šatny se rojily blechami a všemi. Oblečení "civilizovaného" Evropana bylo čisté až po koupi. Bývalí rolníci se umyl podle vesnického zvyku, pomocí směsi hnoje, kopřiv, tsikuta a mýdlových drobků. Oblezy zpracované takovou látkou houfaly horší než špinavé, a proto byly v případě nouze vyplány, například po pádu do louže.

Pandemie epidemie poskytla doktorům XIV. Století obrovské množství materiálu pro studium mor, jeho znamení a způsobů šíření. Po staletí lidé nespojovali chorobu s nehygienickými podmínkami existence, přisuzovali onemocnění božskému hněvu. Pouze ti nejodvážnější lékaři se pokoušeli aplikovat i primitivní, ale reálnou terapii. S využitím zoufalství příbuzných nakažených, četných podvodníků "mezi kováři, tkalci a ženy" bylo "léčeno" magickými rituály. Nespavé mumlání modlitby, které často používají svární znamení, léčitelé dali nemocné drogy s pochybnými vlastnostmi, zatímco apelují na Boha.

V jedné z anglických kronik popsáno vytvrzování postup, během kterého již léčitel na kouzlo, nejprve v pravém uchu, a pak na levé straně, následuje podpaží, nezapomeňte šeptat na zadní straně stehen a dokončil doctoring promluvu o „Otče náš“ u srdce. Poté pacient s vlastní rukou napsal na vavřínovém listu posvátná slova, podepsal jeho jméno a položil list pod jeho hlavu. Tento postup obvykle končí slibem rychlé obnovy, ale pacienti zemřeli krátce poté, co léčitel opustil.

Erasmus Rotterdam byl jedním z prvních, kdo zaznamenal vztah mezi hygienou a šířením onemocnění. Na příkladu angličtiny, teologové odsoudili špatné zvyky, které přispěly k přechodu jednotlivých onemocnění do epidemie. Zvláště byly kritizovány přeplněné, špatně větrané hotely, a to i v denním světle. V Londýně jsou domy zřídka změnil prádlo, pití domácností ze společného poháru a líbal se všemi přáteli, když se potkali na ulici. Společnost převzala názory holandského teologa pochybovačně, protože věděl, jeho slova nedostatek víry: „Je příliš daleko, myslet, řekl, že šíření nákazy přispívají i takové posvátné tradice, jako zpověď, děti koupání v křtitelnice, pouť do vzdálených hrobů! Jeho hypochondrie je známá; Pro své vlastní zdraví odpovídá velkému počtu lékařů a denně posílá zprávu o stavu moči. "

Po ničivé epidemii století XIV vědci museli rozpoznat infekční povahu nákazy a začít vyvíjet opatření k zabránění jejímu šíření. První karantény (z italské quaranta gironi - "čtyřicet dní") se objevily v přístavních městech Itálie v roce 1348. Na příkaz soudců byli návštěvníci zadrženi spolu se zbožím po dobu 40 dní. V roce 1403 uspořádali Italové nemocnici na ostrově Lazar, kde mnichy ošetřovaly pacienty, kteří se při nuceném zadržení chovali na mořských lodích. Později podobné nemocnice začaly být nazývány infirmaries. Do konce patnáctého století fungoval racionální systém karantény v italských královstvích, který umožnil bez problémů izolovat a léčit lidi pocházející z infikovaných zemí.

Myšlenka izolace infekčních pacientů, zpočátku vztahujících se k moru, se postupně rozšířila i na další nemoci. Od 16. století mnichové Řádu svatého Lazara vzali malomocenství do svých nemocnic. Po slavném ukončení křížových výprav v Evropě se objevila malomocenství (malomocenství). Strach z neznámého onemocnění, který znetvořil nejen tvář, ale i lidskou psychiku, vyvolal netolerantní postoj vůči neštěstí ze strany společnosti, sekulárních a církevních autorit. Nyní se zjistí, že lepra není tak nákazlivá, jaká byla reprezentována středověkými obyvateli. Stále chybí případy infekce lékařů nebo zdravotních sester v moderních leprosáriích, ačkoli personál je v přímém kontaktu s infikovanými.

Období od infekce k smrti často trvalo několik desítek let, ale všechny roky bolestivého nemocného člověka byly oficiálně považovány za zemřelé. Malomoc se veřejně zpíval v chrámu a vyhlásil za mrtvého. Před útočištěmi se tito lidé shromáždili v koloniích, nacházejících se daleko od osídlení ve speciálně určených oblastech. "Mrtvým" bylo zakázáno pracovat, ale bylo povoleno požádat o almužnu, přeskočit městské hradby jen v určených dnech. Oblečená v černých plátech a kloboucích s bílou stuhou, trpělivě zpracovává smradlavce ulicemi a děsivým zvoncem dělá zvonění. Při nákupu tiše ukazovali na zboží s dlouhou hůlkou a na úzkých uličkách se tlačily proti stěnám, přičemž si udržovaly předepsanou vzdálenost mezi sebou a kolemjdoucími.

Na konci křížových výprav se malomocenství šíří po celé Evropě v bezprecedentním měřítku. Tento počet pacientů nebyl v dávných dobách a nebude v budoucnu. Během vlády Ludvíka VIII. (1187-1226) bylo na území Francie provozováno 2000 útulků pro malomocnosti a na kontinentě bylo asi 19 000. S nástupem renesance začal počet malomocenství ustoupit a téměř zanikl v New Times. V roce 1892 byl svět otřesen novou pandemií mor, ale onemocnění se objevilo a zůstalo v Asii. Indie ztratila 6 milionů svých občanů, o několik let později se na Azorách objevila mor a dosáhla Jižní Ameriky.

Kromě "černé smrti" obyvatelé středověké Evropy trpěli "červenou smrtí" a označovali ji za mor. Podle řecké mytologie král ostrova Kréta, vnuk legendárního Minos, jednou během bouře slíbil Poseidonovi, že se vrátí domů, aby obětoval první pult. Byl to syn vládce, ale oběť byla považována za nevhodnou a bohové potrestali Krétu mortem. Zmínka o této nemoci, která byla často považována za formu mor, byla nalezena ve starověkých římských kronikách. Epidemie mor začala v obléhaném Římu v roce 87 př.nl. e., stává se důsledkem hladu a nedostatku vody. Symptomatologie "červené smrti" je popsána v příběhu amerického spisovatele Edgar Poe, který tuto chorobu prezentoval ve formě fantastického tvora: "Červená smrt dlouho zdolala Anglii. Žádná epidemie nebyla tak strašná a ničivá. Krev byla její erb a pečeť - strašná karmínová krev!

Neočekávaný závratě, bolestivé křeče, pak od té doby krev začala krvácet a smrt přišla. Sotva na těle oběti a obzvláště na jeho tváři se objevily fialové skvrny, žádný z jeho sousedů se neodvážil podporovat nebo pomoci mor. Nemoc, od prvních symptomů až po poslední, trvalo méně než půl hodiny. "

První hygienické systémy v evropských městech se začaly stavět až ve 15. století. Iniciátorem a vedoucím stavby vodních komplexů v polských městech Toruń, Olsztyn, Warmia a Frombroke byl velký astronom a lékař N. Copernicus. Na vodní věži Frombrock, dodnes, je nápis:

Zde dobyté vody jsou nuceny k horám,

K hojivému uhasení lidské žízně.

Co lidé popírali přírodě -

Umění přemohlo Koperníka.

Toto je stvoření, mimo jiné, svědectvím jeho slavného života. Příznivý účinek čistoty ovlivnil povahu a četnost epidemií. Vodovod, kanalizace, pravidelné odpadky likvidace v evropských městech pomohly zbavit nejobávanějších onemocnění středověku - jako mor, cholera, neštovice, malomocenství. Avšak i nadále mor infekce dýchacích znak (dýchání), neblaze proslulé obyvatelé evropském kontinentu jako studený od nepaměti.

Ve 14. století se Evropané naučili tajemné onemocnění, které se projevilo výrazným pocením, těžkou žízní a bolestem hlavy. Podle hlavního příznaku byla choroba nazývána kuřecím masem, i když z pohledu moderní medicíny to byla jedna z forem chřipky s komplikacemi v plicích. Čas od času vznikla onemocnění v různých zemích Evropy, ale nejčastěji obyvatelům mlhavého Albionu narušovala, pravděpodobně proto získala druhé jméno - "anglický pot". Znenadání nemocný se muž popálil hojně, jeho tělo se stalo červeným a nesnesitelně zbarveným, pak se objevila vyrážka, která se změnila v chrup. Pacient zemřel během několika hodin, aniž by měl čas vidět lékaře.

Podle dochovaných záznamů o britských lékařů lze rekonstruovat průběh dalšího epidemie v Londýně: „Lidé, padl mrtev v práci, v kostele, na ulici, často schopen kulhat do domu. Někteří zemřeli při otevírání okna, jiní přestali dýchat, hráli s dětmi. Silnější potnitsa zabila za dvě hodiny, jiné chyběly jeden. Někteří zemřeli ve snu, jiní byli v okamžiku probuzení agonizováni; obyvatelstvo zemřelo ve vesmíru a smutku, odpočinku a práci. Hlad a dobře krmeni, chudí a bohatí; v jiných rodinách zemřeli všichni členové domácnosti. " Lidé měli černý humor o těch, kteří se na večeři bavili a objevili se na večeři. " Náhlá infekce a stejně rychlá smrt způsobily značné obtíže náboženské povahy. Příbuzní obvykle nemají dostatek času pro zaslání za zpovědníka, člověk zemřel bez pomazání, přičemž ke světlu všechny své hříchy. V tomto případě církev zakázala zradu těla na zem a mrtvoly byly uloženy za hřbitovní plot.

Pane, lidský smutek byl uhasen,

V šťastné zemi jejich dětí šli,

Hodina smrti a neštěstí byla dána...

Lidské ztráty z pocení byly srovnatelné pouze s úmrtím během epidemie. V roce 1517 bylo zabito 10 tisíc Angličanů. Lidé z Londýna panicovali, ale epidemie se chopila celé země. Měst a vesnic strach opuštěné domy s nastoupil-up okna, prázdné ulice s několika kolemjdoucím, že „k potácení nohy vlekl domů zemřít.“ Analogicky s morem se potopa selektivně dostala do populace. Ironií je, že první nakažená byla "mladá a krásná", "plnoprávní lidé středního věku". Chudí, slabí lidé, slabí lidé, stejně jako ženy a děti, měli velkou šanci přežít. Pokud by se takové osoby zhoršily, pak byla krize snadno převedena a nakonec se rychle zotavila. Bohatí občané silné ústavy, naopak, zemřeli v prvních hodinách nemoci. Kroniky zachovaly recepty na preventivní léčivé přípravky sestavené léčiteli, s ohledem na pověry. Podle jednoho z popisů potřebných k „sekat a smícháme lilek, čekanka, mléč, měsíček a zanechává Scilla Difolia“. V závažných případech, nabízí sofistikovanější metodu „Mix 3 lžíce velký drak slin s 1/2 lžičky drceného rohu jednorožce.“ Prášek z rohovky jednorožec se stal nepostradatelnou součástí všech léků; to bylo věřil, že on mohl držet čerstvý pro 20-30 let, a jen zvýšit jeho účinnost. Vzhledem k fantastické povaze tohoto zvířete existovala droga pouze v představě léčitelů, takže lidé zemřeli bez nalezení skutečné lékařské pomoci. Nejničivější epidemie zátarasy tepla v Anglii se shodoval s vlády krále Jindřicha VIII, jak víte, která je známá pro svou krutostí. Lidé tam byl pověsti, že v šíření nákazy na vině Tudorovci a „hrnec“ se nezastaví, pokud obsadí trůn. Poté lék ukázal svou impotenci a posiloval víru v nadpřirozenou povahu onemocnění. Lékaři a pacienti sami nepovažoval potničky nemoc, volat to „trest Krista“ nebo „Boží trest,“ zlobila s lidmi pro jejich neposlušnost. Nicméně v létě roku 1517 panovník podpořil své předměty, najednou se stal nejlepším lékařem ve státě. Po zakládání většiny apartmá, královská rodina čekala na epidemii v "vzdáleném a tichém domě". Bytí „hezký, plné mužů středního věku,“ Henry se bál o svůj život, rozhodl bojovat tím, sudamen domácí léky. Farmakologická zkušenost krále byla úspěšně dokončena přípravou drogy s názvem "kořen síly". Složení léčivého přípravku zahrnovalo kořeny zázvoru a rue, které byly smíchány s jahodami a boky. Preventivní účinek se objevil po 9 dnech užívání směsi, která byla předtím infuzována bílým vínem. Autor metody doporučil, aby byl přípravek "s Božím milosrdenstvím připraven celý rok". V případě, že onemocnění se vyskytuje před dokončením profylaxi, miliaria vyloučen z těla přes jiný lék - extraktu scabiosa, Bukovica a litry (1,14 l) sladký sirup. V kritické fázi, to znamená s výskytem vyrážky, Henry doporučuje, aby „root“ síly na kůži a utěsnění omítek. Navzdory přesvědčení krále v neporazitelné síle jeho metod, "vyléčit" je dvořan se odvážil umřít. V roce 1518 se zvýšila míra úmrtí z potu, ale do známé choroby se přidaly osýpky a neštovice. Jako preventivní opatření se zákaz objevil u lidí, kteří pohřbili příbuzného na ulici. Nad dveřmi domů, kde byl nemocný člověk, visely slámové svazky, připomínající kolemjdoucí kolem nebezpečí infekce. Francouzský filozof Emile Littré srovnání epidemie k přírodním katastrofám: „Někdy musíme vidět, jak se půda se náhle mění na základě mírových měst a obyvateli budovy hroutící se na hlavách. Stejně náhle smrtící nákaza pochází z neznámé hloubky a dechem jeho devastujících lidských generací škrty jako sekačka usekne uši. Důvody jsou neznámé, akce je strašná, šíření je nesmazatelné: nic nemůže způsobit vážnější úzkost. Rozmary, že míra úmrtnosti je neomezená, devastace je nekonečný a že oheň vypukl právě zastavil pro nedostatek potravy. "

Kolosální stupnice výskytu vyvolaly horor lidem, což způsobilo zmatek a paniku. Lékaři najednou předložili veřejnosti výsledky geografických pozorování a pokoušeli se spojit nemoc se zemětřeseními, což se údajně vždy shodovalo s epidemiemi. Mnoho vědců citovalo teorii miasmů nebo "nákazlivé vypařování, které vzniklo podzemním úpadkem" a objevily se na povrch země během vulkanických erupcí. Astrologové nabídli svou vlastní podobu povahy epidemie. Podle jejich názoru se choroba vyskytuje kvůli nepříznivému uspořádání hvězd na určitém místě. Doporučující spoluobčany opustit „špatné“ místo, Hvězdáři byly do značné míry pravdu: odklon od dotčených měst, lidé mají sníženou přeplněnost, nevědomky pomáhají snižovat výskyt.

Jeden z prvních vědecky založených konceptů předložil italský lékař Girolamo Fracastoro (1478-1553). Ve své hlavní práci, třídílné "On Contagiya, Contagious Diseases and Treatment" (1546), vědec nastínil systematickou doktrínu infekce a způsoby jejího přenosu. Frakastoro studoval na "Patavin Academy" v Padově, kde získal titul profesora a zůstal učit. University of Padova včas absolvoval G. Galileiho, S. Santoro A. Vesalius, G. vejcovodu, Koperníka a William Harvey. První část knihy je věnována obecným teoretickým východiskům odvozeným z analýzy díla velkých předchůdců - Hippocrates, Aristotle, Lucretia, Razi a Avicenna. Popis obecných onemocnění je umístěn ve druhém objemu; Frakastoro zvažovala všechny známé formy spalniček, neštovice, malárie, sladkostí, chybějící detaily v diskusích o vzteklinách, malárii a malomocenství. V poslední části jsou prezentovány staré a moderní metody léčby.

Základní práce italského lékaře položila základ pro vědeckou terminologii týkající se nákazlivých chorob, jejich povahu, distribuci a způsoby boje proti epidemii. Popírající lidovou teorii smíření, Frakastoro nabídl svým kolegům jeho doktrínu "contagia". Z hlediska profesora z Padovy existovaly tři způsoby přenosu nakažlivého začátku: fyzický kontakt, předměty a letectví. Slovo "contagiya" bylo živoucí vynásobující podstatou, kterou přiděluje postižený organismus. Být jistý této specifičnosti infekce patogenem, Fracastoro představil koncept „infekce“ (z latinského inficere -. «Implementováno, jed"), který se vztahuje k zavedení nepostřehnutelný ‚Contague‘ ve zdravém lidském těle a jeho ‚poškození‘. Pak v medicíně strčil slovo „dezinfekce“, a v XIX století, stoupenec italského lékaře z Německa K. Hufeland poprvé použil označení ‚infekčních nemocí."

Z Evropy oslabení mor a lepra přišel nový útok: na konci syfilis epidemie XV století přehnala kontinentu. Nejspolehlivějším důvodem vzniku tohoto onemocnění je verze infikovaných námořníků z lodí Columbus. Amerického původu syfilis, jinak zvané syfilis v roce 1537 potvrdil španělský lékař Diaz de Isla, který ošetřené posádky, který přijel z ostrova Haiti. Venereální nemoci existovaly ve věku kamenné. Sexuálně přenosné nemoci byly zmíněny ve starověkých rukopisech a byly vždy spojeny s nadbytkem lásky. Nicméně, při absenci vědomostí o přírodě, popřeli svůj infekční původ, schopnost být přenášena prostřednictvím sdílených nádob nebo in utero, tedy od matky k dítěti. Moderní medicína je známá pro příčinu syfilis, což je bledý treponém, stejně jako skutečnost, že včasná léčba zajišťuje úplné zotavení. Náhlé zrychlené šíření lyués vedlo středověké lékaře do zneklidnění, i když existovala jasná korelace s dlouhými válkami a masovými pohyby věřících. Sotva začala snaha o zdraví opět začala klesat: veřejné lázně byly uzavřeny dříve vyzval obyvatelstvo, aby se zabránilo obvyklé nákazy. Kromě syfilis utrpěli chudí Evropané epidemií neštovic. Úmrtnost z nemoci charakterizované těžkou horečkou a vyrážka, která zanechala jizvy na obličeji a na těle, byla extrémně vysoká. V důsledku rychlého přenosu neštovic vzduchem se každoročně umíralo až 10 milionů lidí a onemocnění přivedlo lidem jakéhokoli věku, hodnosti a finanční situaci do hrobu.

publikováno ve čtvrtek 12. října 2011 17:18
aktualizováno 10/24/2011
- Historie medicíny

Smrtelné pocení ve středověké Anglii

Středověká potní nemoc byla na území dnešního Spojeného království běžná již téměř století. Strašná nemoc, která byla dříve nazývána pocení, způsobila vysoký podíl vysoké úmrtnosti ve středověku.

Historie epidemie pocení v Anglii v 16. století.

Moru prasat v Anglii jen zřídka překročil hranice státu, což postihlo Skotsko a Wales. Nicméně patologie nemá čistě anglické kořeny. Různé zdroje popisují její první epizody v horkých a suchých zemích. Prášek v Anglii pod Henrym 8 se poprvé objevil, což se stalo špatným znamením počátku tudorské dynastie.

Ohnivý zrzka Jindřich Tudor poté, co porazil Richarda III objevil se v Anglii s armádou francouzských legionářů, kteří vinu šíření mnoha nemocí. S výskytem Henryho v Londýně uplynulo více než dva týdny a nová středověká choroba, nazývaná "pocení horečka", postupovala stále více a více a přinášela více a více životů. První epizoda epidemie fatálně udeřila několik tisíc lidí, aniž by šetřila děti ani starší lidi.

Navzdory skutečnosti, že pocení ve středověku nebyla jedinou chorobou s rozsahem epidemie, smrt z ní byla nesnesitelná a strašná.

Prášek v 16. století v Anglii, který vznikl při příchodu k moci Jindřichem, mu slíbil, že vládne v mukách. Ohniská se objevují více než jednou a někdy ovlivňují královskou rodinu.

Potopení v 16. století v Anglii, které vzniklo při příchodu k moci Jindřichem, mu slíbil, že vládne v mukách

Středověké předpoklady

Předpokládá se několik předpokladů, proč se v tomto období a na tomto území šíří středověké Anglie. Očití svědci těchto časů se zastavili v následující etiologii:

1. Mnozí věří, že anglická horečka byla přímo spojena s špinavým vzduchem průmyslového města s velkým obsahem jedovatých látek.
2. Další verze učených mužů se týkala vší a klíšťat, která by mohla šířit infekci kousnutím. Nicméně charakteristické stopy a pravděpodobné souběžné podráždění byly vzácné.
3. Lék té doby už znal hantavirus, jehož požití způsobilo horečku s plicními a hemoragickými syndromy. Taková teorie zůstala předpokladem, protože nebylo možné podrobně studovat mechanismus přenosu patogenu v té době.

Možnosti medicíny v té době nám neumožnily důkladně studovat etiologické příčiny a patogenezi onemocnění. Lékaři se snažili zmírnit bolestný klinický obraz "anglického potu", ale léky a léčebné opatření nebyly to, co pacienti potřebovali.

V tuto chvíli, pokud lékař ve své klinické praxi diagnostikuje kuře, jeho léčba obvykle nepředstavuje potíže. Onemocnění se obvykle vyskytuje u kojenců a dětí, funkčnosti potních žláz, které dosud nebyly přizpůsobeny prostředí. Pouze několik dní je nutné, aby pacient a jeho rodiče nebo blízcí příbuzní zapomněli na tuto nemoc.

Dnes, pokud lékař diagnostikuje kuře, jeho léčba obvykle nepředstavuje potíže

Moderní etiologie

Vědci z medicínského profilu moderních časů vytvořili několik názorů, proč tento patologický proces v Anglii byl epidemický:

1. Nejběžnější verze uvádí, že charakteristické pocení ve středověku bylo jednou z forem chřipky. Podrobná studie onemocnění historickými popisy v posledních letech však umožnila kritizovat tento předpoklad.
2. Anglické pocení je také považováno za zbraň hromadného ničení vytvořeného člověkem. První pokusy o vytvoření biologických zbraní pocházejí o něco později než středověk, který měl oficiální registraci. Ale je možné a podzemní výzkum na tomto účtu, který "zůstal za zákulisím".
3. Nemoci v 16. století v Anglii by se mohly rozšířit, protože populace kterékoli země v té době neměla moderní hygienické návyky. Lidé prostě neměli představu o významu čištění kůže, zubů a vlasů.
4. Variabilní počasí v zemi dělalo lidi obléknout srdečně i v létě. Způsoby toho času nebyly povoleny sundat oblečení mimo dům a obyvatelé města se museli potnout v luxusním oblečení. Verze je potvrzena skutečností, že pocení ve středověku bylo registrováno převážně mezi bohatou populací.
5. Proč tam byla v této oblasti anglický sweatshop, Wikipedia obviňuje zneužívání alkoholu, jmenovitě oblíbený anglický alem.

Nejmodernější teorie je syntetizovaná nebo smíšená myšlenka o etiologii této nemoci.

Symptomomplexní onemocnění

Anglické pocení začalo akutně s takovými příznaky:

1. Silné zimy začaly ostře a bez ohledu na teplotu okolí.
2. Chcete-li nahradit epizody světelného závratě, intenzivní bolesti hlavy se šíří na krk a horní humeralní pás.
3. Několik hodin pacient přidělil obrovské množství potu s nezapadnou žízní, rychlostí srdeční frekvence, bludným stavem.
4. Kdyby lidské srdce mohlo trpět takovým útokem, po nějaké době přišli kožní vyrážky. Nejprve pokrývali hlavu, pak prošly přes krk, ramena a celé tělo.

Vyrážka nebyla stejného typu a léčitelé v té době identifikovali dva své typy:

• Korespidové erupce byly hyperemické peelingové skvrny;
• Hemoragická erupce na místě papulek vytváří bubliny, které po otevření, krvácení a zapálení;

Tento patologický proces byl také nejnebezpečnějším znakem - zátěží spánku. Bylo věřeno, že pokud by pacient usnul, bylo by nemožné ho probudit.

Anglické pocení začalo ostře

Závažnost příznaků může být pozorována až sedm dní. Pokud se mu podařilo přežít, rychle se zotavil. Po dlouhou dobu se jenom otevřené puchýře na kůži uzdravily, infekce, ke které se mohly znovu připojit, což vyvolalo nové trápení z otevřených krvácích vředů.

Třinácté století v Anglii přežilo třikrát, což značně ovlivnilo obyvatelstvo mocných tehdejších mocností.

Pokud se onemocnění objevilo opakovaně, bylo to nevyhnutelně fatální výsledek. Nemoc epidemické povahy už při prvním vypuknutí podkopala imunitu, která se nedokázala vypořádat s novým útokem. Podle statistik přežilo a vrátilo se k plnohodnotnému životu pouze 1% těch, kteří se v té době ochromili nebezpečným onemocněním.

Komplikace onemocnění

V podstatě kvůli obrovskému počtu úmrtí se anglická horečka ve středověku stala slavnou. Úplné zotavení po vyčerpávajícím onemocnění bylo pozorováno velmi zřídka, vznikly následující komplikace:

1. Furunkulóza nebyla ve středověku neobvyklá kvůli nízkým hygienickým standardům. Komplikovaná kondice furunculózy v Anglii v 16. století vedla k bezprostřední smrti pacientů. Zánětlivé formace znetvořily vzhled, vytvořily píštěle, vyčerpaly a zabily.
2. Anglické pocení, jak naznačuje Wikipedia, vedlo k poruchám neurogenní povahy. Přežívajícímu epizodě onemocnění bylo zaručeno, že v průběhu centrálních nervů prožívá různé neuritidy a fantomovou zbytkovou bolest. Byla také koordinace pohybů, citlivé chování, řečová činnost.

Předstírání v Anglii způsobilo, že 16. století bylo pro anglické obyvatelstvo osudné a nebylo schopno v té době odolat. Samotná nemoc a její komplikace během tohoto století vypukly třikrát.

Středověká terapie

Taková mohutná smrt potu ve středověké Anglii nesly nejen polyethyologické faktory, ale také kvůli nesprávnému zacházení. Praktická medicína nemohla být vytvořena jako samostatný tok mezi předpoklady "učenců" a receptami tradičních léčitelů.

Taková vážná nemoc ve středověku nemohla být účinně léčena z několika důvodů:

1. Špatná kvalita jídla. Nízké kvalita zpracování a technologie výroby produktů ve středověku byla na poměrně nízké úrovni. Jídlo neobsahovalo potřebné vitamíny a živiny, takže potírání v Anglii pod Henrym 8 mělo bariéru pro jeho vývoj.
2. Většina obyvatelstva tvrdě pracovala, což se odrazilo i na úrovni fyzického zdraví. Nejen ve středověku, Wikipedia poznamenává, že "oslabená" imunita se stala vynikajícím místem chovu pro mor, neštovice, svrab a mnoho dalších nemocí.
3. Epidemie pocení v Anglii s sebou nesla představu, že pacienti musí nutně pot. Samotná choroba s sebou nese horečnatý stav, jenž se zhoršoval metodami středověké léčby. Pacienti byli zabaleni, potřísáni tukem a teplem. Pot v středověké Anglii tak životy nemocných udělal ještě rychleji a masivněji.

Moderní představy o tom, jaká léčba by měla být použita v pondělí 16. století v Anglii, jsou zásadně odlišné. Úroveň moderní medicíny a společenský vývoj neumožňuje epidemii této nemoci.

"Pozoruhodní pacienti"

Středověké pocení mělo tendenci ovlivňovat většinu mužů. Ženy, děti a starší lidé byli také nemocní, ale ne tak bolestně a masově. Pocení horečky nebylo chorobou v sociální třídě. Sedláci, městští obyvatelé a potomci královské rodiny, stejně jako jejich blízcí, byli nemocní.

Pot v Anglii pod Henrym VIII. Prosazoval život mnoha vojáků. Již první epidemie bezohledně odnesla několik šerifů a aldermanů. Zástupci královské rodiny se také nepodíleli anglickému pocení: bolestivá nemoc nevyhradila jediného a dlouho očekávaného syna červeného krále, který tak snil o dědici. Možná nejnebezpečnější manželka Henryho - Anna Boleynová - podařilo přežít onemocnění a zbavit se života z jiného důvodu. Neumožnila potu žít až do korunovace a majestátního prince Walesu.

Docela ve středověku přešlo na stoupence dynastie Tudorů kvůli nedostatku mužských představitelů. Bloody Mary vrhla spoustu slz se smrtí svých dvou synů, která je zodpovědná za pocení.

Několikrát pocení ve středověké Anglii zanechalo nespočet obětí. Toto onemocnění, stejně jako mnoho ve středověku, vágní a vzdálené, nese spoustu neukázaných tajemství a tajemství, které se nakonec otevřou lidstvu.

Kroniky - epidemie středověkého Anglie

Pro moderní medicínu vyléčit hromadu obtíží nebude. Několik dní po léčbě nebude na kůži žádná stopa nepříjemného onemocnění.

V podstatě se pocení u dětí projevuje kvůli skutečnosti, že potní žlázy nefungují úplně. Nyní se nikdo nebude bát pocení. Na rozdíl od středověké Anglie, kde se lidé strachovali při jedné zmínce.

Kdy a proč se epidemie začala

Angličtina trpěla touto chorobou v letech 1485 až 1551. Již 70 let v XV. A XVI. Století vypukla epidemie pětkrát. V těch dnech se to jmenovalo anglická potní horečka. Byla to infekční nemoc s nepochopitelnou úrovní etiologie. Hlavním rysem této nemoci je vysoká úmrtnost populace.

V podstatě pocení pokrylo britské území a zastavilo se na hranicích s Skotskem a Wellsem. Podle některých zdrojů tato nemoc není z anglického původu, ale objevila se v zemi se začátkem Tudorovy moci. Henry Tudor v boji proti Boswardovi v roce 1485 porazil Richarda třetího a vstoupil do Anglie jako vládnoucí král Henry sedmý. Armáda nového krále se skládala z anglických vojáků a francouzských legionářů. Za nimi se objevila epidemie pocení, jedna z nejrychleji rozšířených onemocnění těch staletí.

Během dvou týdnů mezi vyhlášením Henryho v Londýně a jeho vítězstvím se objevily první známky onemocnění, které pokročilo neuvěřitelným tempem. Za měsíc žádala životy několika tisíc lidí a pak ustoupila.

Angličtí obyvatelé považovali vznik nového uhlí za špatné znamení nového krále. Lidé říkali, že je "určen k vládnutí v agónii a znamením toho bylo pocení, které se objevilo na počátku vlády Tudor" v 15. století. od 1507 do roku 1517 vznikly epidemie v celé zemi. Univerzitní města Oxfordu a Cambridge byly špatně postiženy pocením. Polovina obyvatel tam zemřela. Ačkoli pro středověk taková úmrtnost v krátkém čase nebyla neobvyklá. V 21. století je divné, že se v důsledku pocení vyslyší smrt v agónii.

O jedenáct let později, na jaře roku 1528, cukrárna převzala zemi již čtvrtý čas. Anglie horečně, aby král v souvislosti se zuřivou epidemií musel rozpustit nádvoří a opustit Londýn, a čas od času se přestěhoval do různých rezidencí. Naposledy keramika "navštívila" zemi v XVI. Století v roce 1551.

Verze vzhledu cukráren

Proč onemocnění vzniklo a rychle se šíří, není známo. Lidé té doby měli na tomto skóre několik verzí:

• Někteří věřili, že hlavní příčinou je nečistota, stejně jako neznámé jedovaté látky, které se vznášejí ve vzduchu.
• Podle jiné verze středověkého středověku byly nositeli choroby vši a roztoči, ale ve zdrojích XV-XVI. Století neexistují žádné informace o stopách kousnutí tohoto hmyzu ao podrážděnosti, která z nich vyplynula.
• Třetí verze naznačuje, že epidemii může být způsobena hantavirusem, který způsobuje hemoragickou horečku a plicní syndrom. Ale protože to prakticky není přeneseno, verze zůstala neprokázaná.

Mnoho moderních zdrojů naznačuje, že pocení je jen jednou z forem chřipky té doby. Vědci však tento předpoklad kritizují.

Další zajímavá verze nám říká, že epidemii "anglického potu" vytvořil muž. A jeho vznik v XV-XVI století. - to jsou důsledky prvních testů bakteriologických zbraní.

Tam jsou také takové verze středověkých vědců o příčinách epidemie:

• Anglický zvyk pít pivo;
• Způsob léčení v létě;
• Bezohlednost lidí;
• Mokré počasí Anglie;
• Zemětřesení;
• Vliv hvězd;

Symptomy pocení

Onemocnění se projevilo v příznacích začínajících těžkou horečkou, závratě a bolestem hlavy. A také bolesti v ramenou, krku, nohou a pažích. Po 3 hodinách se objevil hojný pot, horečka, delirium, rychlý úder srdce a bolest v srdci, žízeň. V tomto stádiu chyběly kožní vyrážky.

Vyrážka se objevila o dvě hodiny později, pokud pacient během této doby nezemřel. Nejprve byly ohromeny oblasti hrudníku a krku a celé tělo.

Vyrážka měla několik typů:

Na posledním vrcholu se objevily malé bublinky, které byly průhledné a naplněné kapalinou. Pak uschly a zanechaly jen mírné olupování kůže.

Posledním a nejnebezpečnějším příznakem pocení bylo ospalost. Lidé věřili, že pokud necháte nemocného usnout, nikdy se nebude vzbudit. Ale když se pacientovi podařilo přežít 24 hodin, bylo dosaženo příznivého výsledku.

Závažnost pocení je spíše spojována s náhlostí jeho vzhledu než s obtížemi léčby. Mnoho lidí zemřelo, než se objevily určité prostředky péče.

Pokud byl pacient v místnosti s konstantní teplotou, jeho oblečení, voda byla mírně teplá a oheň v krbu byl mírný, takže nebyl ani horký ani chlad, pacient se ve většině případů zotavil.

Mylný názor byl takový, že by měl pacient pocit, jak by měl, pak se choroba ustupuje. Při takové léčbě člověk zemřel ještě rychleji.

Nemocnost proti pocení se neobjevila. Ti, kteří je přenesli, by se mohli znovu zhoršit. A kdyby se to stalo - ten člověk byl odsouzen. První napadení potu klouzalo imunitní systém a nemohla se zotavit. Jedna osoba by mohla zvracet až 12krát. FreNss BeKon v knize "Historie představenstva Henry VII" podrobně popsal vývoj sladkostí.

Kdo byl přesně potlačen

Epidemie vybuchla na jaře nebo v létě a vyrazila po celé zemi. Nemoc postihly hlavně anglické zdravé mladé muže z bohatých šlechtických rodů. Starší lidé, děti a ženy se snižovaly pravděpodobností infekce. A jestliže se zhoršili, brzy se zotavili. Cizinci, kteří byli v zemi během epidemie, také nebyli vystaveni infekci. Polštářky obcházely nižší vrstvy společnosti.

Doba inkubace trvala 24 až 28 hodin, až do nástupu prvních příznaků. Několik hodin poté bylo rozhodující. Lidé buď zemřeli, nebo zůstali naživu.

Pozoruhodní lidé postiženi pocením

Při prvním vypuknutí zemřelo šest aldermenů, dva starostové a tři šerifové. Mnohokrát, pocení vzalo členy královské dynastie. Možná v roce 1502 vzala život staršího dědice Henryho sedmého, prince z Walesu Artur. V roce 1528 převzal cukrárnu Annu Boleynovou, potom budoucí manželku Jindřicha osmého.

V posledním krbu epidemie v roce 1551, v šestnáctém století, zemřeli synové Charlese Brandona, který byl prvním vévodou z Suffolku. On měl druhé manželství s dcerou krále Jindřicha Sedmého Maria Tudor, také zemřel Charles a Henry Brandons, na kterém stát měl velké naděje.

Ve středověku byla medicína nevyvinutá a nemohla najít lék na pocení, který si vyžádal nesčetný počet životů.